PADOCHOV

aneb "Padochov na drátě" jak říká Pavel Horynek

Jan Procházka - spisovatel

Jistě z mnohých Vás čtenářů zná spisovatele Jana Procházku, který se narodil 6.2.1929 v sousedních IVANČICÍCH. Jeho datum narození není však jisté. Podle matriky se narodil 4. února 1929, ale jeho otec Alois si jej řádně nepamatoval, když šel, mnohem později zařizovat krtiny svého prvorozeného syna.

Když maminka Ludmila zjistila podle svého mínění omyl a dožadovala se opravy. Farář prý prohlásil, že se nic škrtat nebude a tak zůstalo datum 6.2.1929.

Málo kdo již dneska ví, že kořeny jeho rodiny pochází z Padochova, Maminka Jana Procházky Ludmila byla za svobodna Žaludová a spolu se svými rodiči a sourozenci bydleli v domku u školy (dnes Řezníčkovi).

Svojí první knihu Rok života napsal J. Procházka v r. 1956. Od roku 1957 spolupracoval s filmem a byl autorem námětů a scénářů osmnácti celovečerních filmů. Některé z těchto filmů byly oceněny na mezinárodních filmových festivalech v Mar dell Plata, Locarno, Buenos Aires, Nejčastěji spolupracuje s režisérem Karlem Kachyňou. Byly to filmy Pouta, Trápení, Závrať, Naděje, Vysoká zeď, Ať žije republika, Kočár do Vídně, Noc nevěsty a další. Ze zábavného žánru je to film Zatoulané dělo a Valčík pro milion.

Život Jana Procházky byl pestrý a bohatý. V roce 1968-69 se zařadil do čela obrodného procesu, za což přišel následujících létech v nelibost a totalitní režim se postaral, aby jeho díla zapadla do archívu. V roce 1970 v "dobách normalizace" onemocněl těžkou chorobou a 20.2.1971 ještě ne čtyřiceti-dvouletý umírá.

V roce 1999 bylo Procházkovi in memoriam uděleno státní vyznamenání Medaile za zásluhy.

Pohřeb pana J. Procházky se měl původně konat 25.2., ale z moci úřední byl přeložen na 24.2., aby nebyla ohrožena únorová manifestace na Staroměstském náměstí. Pohřeb se konal na nejnepřístupnějším hřbitově v Praze na Kotlářce. Bylo tu mnoho politických činitelů, spisovatelé, herci, režiséři, novináři. Také státní moc byla zastoupena mnoha tajnými, kteří přímo mezi hroby sepisovali seznamy účastníků. Poslední rozloučení s kolegou a kamarádem v podání Pavla Kohouta Vám nyní předkládám.

 

Honzíku,

Přišel jsi do Prahy z kraje tvrdých lidí a měkké češtiny, z domova přísné víry a laskavého vína. A proto, na rozdíl od nás, co jsme se narodili v pražských porodnicích jsi byl a vždy zůstal - odněkud, a odtamtud - odněkud byly i Tvé prózy a filmy, ve srovnání s tolika prózami a filmy, které bývají odnikud.

Ve všem, z čeho se skládá člověk, ve Tvém cítění, myšlení a konání, ve Tvé velkorysosti a nedůvěřivostí, ve vztahu k zemi, práci,k rodině, ozývala se v Tobě rodná Morava jako skvělá stará malba, která vždy znovu vystoupí na povrch plátna.

Tvůj zjev, Tvůj hlas, Tvůj smích, Tvá řeč, Tvůj slovník a především Tvá neuvěřitelná energie a aktivita byly živým svědectvím, že nejsme v tomhle cípu zeměkoule na návštěvě, ale trvalým domovem, že jsme potomky a dědici vladařů, filosofů, bojovníků, písmáků a nadaných, přemýšlivých i dělných lidí, za které se věru nemusíme stydět, a kteří by se proto - ani obrazně - neměli nikdy stydět za nás.

Byl jsi ten, komu se říká chlap, a my se teď máme vyrovnat s tím, že už nejsi, Setkáváme-Ii se se smrtí, mám pokaždé pocit, že je nadřazena všem lidským měřítkům. Zdá se mi, že když člověk zemře, jakoby přesto upil s celým svým životním příběhem z hlučného jeviště světa na jakési soukromé a tiché filmové plátno. On a jeho příběh jsou sice i zde souzeni a shledáni těžšími, či lehčími, ale, když člověk přestává žít, jakoby se od nás rychle a nenávratně vzdaloval Ale sotva přijme jeho tělo země nebo vítr, jeho osobnost se nám začne znovu přibližovat, až nás nakonec prostoupí a stane se nedílnou součástí nás samých, víc než zaživa. Budiž tedy ponecháno každému, aby Tě měl v sobě tolik, kolik Tě pro sebe potřebuje. Ale budiž také vysloveno, co stojí mimo jakoukoli pochybnost, protože je to výčet skutečností: že český film neměl ve své historii dramatického básníka, který by mu věnoval dílo takového rozsahu a kvality. Ze i světový film může vedle Tebe postavit jen málo tvůrců s podobným výsledkem.Že jsi napsal 10 knih a 30 scénářů k celovečerním filmům, které byly natočeny a odměňovány bezpočtem cen doma, i všude na světě. Že ses, protože každý Tvůj film měl miliony diváků, stal oním českým autorem, jehož práce našla nejvíc adresátů. A žes to všechno dokázal za pouhých 15 posledních roků života,který skončil ve dvaačtyřiceti, tedy tam, kde spisovatelé začínají být opravdu dospělí. Tvoje fantazie rodila jako moravské pole - do poslední chvíle. Je to dnes na den měsíc, když jsi nám v jedné hodině dovyprávěl z lůžka celý nový filmový scénář, který nepotřeboval než napsat a natočit. Už na to nebyl čas.

Tvá cesta z moravské roviny, která vedla přes tolik velehor planety, se náhle strmě zlomila k tomuhle kopečku české půdy.

A tak nás tu teď máš kolem sebe, jak jsi nás nikdy neviděl: své rodiče, kteří Ti posílali do pražské nemocnice pitnou vodu z ivančické studánky, svou ženu, své vlastní lidi, své kolegy, své režiséry, své herce a své diváky, své přátele i protivníky,máš tu všechny ty zde přítomné, jejichž životy se potkávaly, srážely i doplňovaly s Tvým. A máš tu dvě své dcery a té třetí, která ještě žije čas dětských her, té Tě budeme postupně objevovat. Máš nás jací jsme, a my máme Tebe, Tebe, teď už celého, uzavřeného, dokončeného. A kdo hledí na Tvůj součet otevřenýma očima, nemůže nevidět, že jsi v tak nesmyslně krátké lhůtě dokázal dát životu více, než jsi mu zůstal dlužen. A že míra Tvých lidských omylů je naprosto úměrná míře Tvého lidského snažení. Je to divné, je to zarážející, je to paradoxní, ale už je to tak - i když se to často neví nebo nechce vědět, že čím víc kdo dává, tím víc i platí. Žil jsi naplno literaturou i dobou, nasadil jsi pro ně kůži i krev, a proto ti po právu přísluší titul, který patří v této zemi už druhou stovku let k nejtrvalejším, protože ho neuděluje nikdo a přece všichni, i když někteří čas od času se zpožděním: SPISOVATEL ČESKÝ.

Přál jsem Ti po dlouhá léta, už od Tvé první knížky, aby se Ti dílo dařilo. Poslední týdny jsem Ti už jen mohl přát, aby Tě nebolelo tělo ani duše. Protože Tvým posledním filmem byl film vlastních vzpomínek, představ a přání, který sis po celých osm měsíců promítal sám pro sebe na strop nemocničního pokoje. Nezbývá než doufat, že v něm přece všechno bylo víc naděje, než trpkosti. Utěšuje mne, že v Tvé tváři není bolest. Poslední výraz, který v ní zůstal zapsán na vždy, je tichý úsměv člověka, který odchází s vědomím, že se vrátí. Takže ne sbohem, Honzíku, ale na shledanou.

Sestavil M. Růža

Kalendář akcí

prosinec 2020
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6
7 8 9 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31

Hledat

Přihlášení

Free Joomla templates by L.THEME