Okolí Padochova je součástí mohutného geloologického útvaru zvaného Boskovická brázda. Její jižní výběžek, který končí až někde za Novou Vsí prochází i územím Padochova. Toto jakési horninové propadlo je velmi bohaté na celou řadu nerostů a rud. Bohužel tyto jsou dost promíchané v jakémsi rudném koktejlu. Nejsourodější a nejmocnější se ukázaly zdroje černého uhlí. Táhnou se v několika vrstvách až do hloubky kolem 1200 metrů. Síla vrstvy dosahuje až 6 metrů. Celá uhelná pánev se rozprostírá mezi obcemi Říčany a Nová Ves. Padochov se tak ocitl prakticky uprostřed ní. Bylo jen otázkou času, kdy dojde i na samotnou těžbu. 

Praktické využití kamenného uhlí k nám do Evropy přichází na konci středověku. S těžbou se však začíná velmi pozvolna. V roce 1760 v Oslavanech vrchnostenský správce Riedl oficiálně nalézá černé uhlí. V době nastupující industrializace a velké potřeby energetických zdrojů je to objev více než důležitý. Dostává za něj zlatou medaili císařovny Marie Terezie. Z Tyrolska k nám přicházejí zkušení horníci a začíná tak nová éra v dějinách celé oblasti. První "šachtu" zakládá Johan Baptista Muller v místě zvaném Havírna (Werkhof) v roce 1785 - prakticky v bezprostřední blízkosti Padochova. Nejprve měl asi dvacet zaměstnanců, kteří chodili po okolí a sbírali uhlí do kožených brašen. Těžba se velmi rychle přesunuje pod povrch. V prostoru mezi Padochovem a Zbýšovem je založen důl Barbora (dosažená hloubka 30 metrů, opuštěn kvůli vodě 1854 - dnes se v těchto místech nachází zahrádkářská kolonie). V roce 1800 již pro Müllera pracuje 150 dělníků, kolem roku 1830 více než 300. V roce 1850 je založen nový důl Mašinka v dnes stejně nazývaných místech nad údolím potoka Balinka. Bylo to na svou dobu velmi moderní zařízení vybavené parním strojem, parní pilou a mostovou váhou. V roce 1854 pak zakládají - protiprávně, neboť na kutisko měli právo Müllerové - bratři Kleinové a brněnský podnikatel Lohner šachtu Františka přímo v Padochově. V držení bratří Kleinů byla až do roku 1865, kdy fúzí přechází vlastnictví na zastáveckou těžařskou společnost, z níž se později vyvinula Rosická báňská společnost, která zanedlouho vlastnila všechny doly v revíru. Tento stav pak trval až do období po 2. světové válce, kdy byl veškerý těžební arzenál znárodněn.

Práce v dole byla velmi namáhavá a nebezpečná. Spolu s dospělými tu pracovala řada náctiletých, často z dalekého okolí. Tragickou bilanci zvýšila velká nehoda, která se odehrála právě v šachtě Františka 12. června 1860. Při výbuchu metanu a následném závalu zahynulo 53 horníků - prakticky celá jedna směna. Jde o největší neštěstí, které se stalo v dějinách celého Rosicko-Oslavanského revíru. Následný zápis vyšetřovacího protokolu, který byl sepsán 21. června 1860 v Padochově dokládá, jaké byly podmínky dobývání uhlí v té době. Jeden ze zachráněných - třináctiletý chlapec Josef Šmarda docházel denně na dvanáctihodinovou směnu až ze vzdálené Zbraslavi. Cesta mu trvala tři hodiny, chodilo se totiž samozřejmě pěšky . Osmihodinové směny jsou zavedeny až po několika reformách v roce 1919. Horníci navíc neměli na dole koupelny - většinou chodili černí v tzv. fáračkách domů. První koupelny se začaly zřizovat až začátkem 20. století v rámci modernizace důlních zařízení. Bezpečnost práce byla však stále jednou z podceňovaných okolností těžby. Teprve situace po 2. světové válce s další modernizací a rekonstrukcí důlního řízení a zřízení stálé báňské záchranné služby radikálně zvýšila bezpečnost a zlepšila tak podmínky pro práci v dolech.

Původní dřevěná těžní věž dolu byla v roce 1903-1904 nahrazena ocelovou konstrukcí (obdobnou můžeme vidět dnes na dolu Simson ve Zbýšově, kde je součástí muzea). Tehdy procházel důl zásadní rekonstrukcí a modernizací - došlo mimo jiné i k instalaci parního stroje. Uvažovalo se i o případné stavbě elektrárny, ale posléze byl projekt přesunut do Oslavan (skoro bych dnes řekl díky Bohu - zajeďte si do Oslavan). Z té doby pocházejí snad nejznámější první snímky dolu, kde je možné vidět i kousek cesty vesnicí nahoru, jakož i obec samotnou. V té době tudy vedla klasická prašná komunikace, o asfaltu se nikomu ani nezdálo. Hlušina (bezcenné kamení) se vyvážela na nedalekou haldu za potokem - dneska již neexistující. Druhou výraznější modernizací prochází důl v letech 1963-1965. Za plného provozu je tehdy vystavěna nová betonová těžní věž vysoká 38,6 m a je osazen nový těžní stroj. Tehdy také dochází k dosažení největší hloubky dolu. Také v prostoru samotného důlního závodu postupem času přibývaly další budovy. Tou nejvýznamnější je bezpochyby budova učňovské hornické školy. Ta byla na Františce zřízena v roce 1944. V poválečných letech ale přestala kapacitně vyhovovat a byla proto v roce 1948 přestavěna na internát a samotná škola byla přesunuta na Zastávku. Po koncentraci těžby do Zbýšova v roce 1973 se do objektu stěhuje jednotka armády. Vojáci zde setrvávají až do začátku devadesátých let. V prostoru bývalého prvního sokolského cvičiště si upravují "cvičák". Motostřelci vyzbrojeni samopalem a známou Pragou V3S také hloubí pár cvičných okopů. Obyvatelé obce pak párkrát do roka zaslechnou zvuky cvičných střeleb nebo nočního poplachu, kdy se vojáci pohybují často až v lokalitě Zadní Skaly.

Na začátku devadesátých let se v rámci překotných reforem stal celý komplex staveb obětí divoké porevoluční doby. Nákladná a tím neefektivní těžba ve velkých hloubkách kolem jednoho kilometru pod zemským povrchem se velmi rychle stala pro stát spíš přítěží a nastoupila doba útlumu či spíše neřízené likvidace. Jako první byl likvidován právě důl Františka. Nejprve - to ještě před rokem 1989 vojáci rozvezli a srovnali malou haldu hlušiny za potokem a získali tak část jakéhosi polního parkoviště. Po roce 1990 odcházejí z objektu vojáci. 16. prosince 1991 je zahájeno samotné zasypávání jámy. Celkem byla jáma zasypána 10 800 m³ hlušiny z odvalu na Kukle a celá jáma byla zavřena železobetonovou deskou. Materiál se však postupem času hutnil a sesouval. Do září 1994 klesla uzavírací betonová deska o 4 metry, v březnu 1995 pak kontrola zjistila další pokles o 80 metrů. Bylo nutné tedy jámu dosypat - k čemuž byl použit materiál z dolu Ferdinand.

Povrchové zařízení dostalo těžkou ránu ve formě zpackané privatizace. Na jejím začátku byl sice armádou lehce opotřebený, ale jinak zcela funkční objekt kasáren a postupně opouštěný důl, na konci je vyrabovaná zbořenina - přesně ta, kterou vidíme dnes a hromady polorozebraných staveb v místě dolu. Do té doby jakž takž udržovaná budova kasáren sice dostala jakéhosi papírového majitele, ale velmi rychle se zjistilo, že ten o celý komplex nejeví absolutní zájem. Všechny budovy se staly eldorádem zlodějů a dobrodruhů z blízkého i dalekého okolí. Nastala éra rabování. Postupně zmizelo vše, co by mělo nebo aspoň mohlo mít nějakou cenu. Vybavení strojovny, dílen, kuchyně, kotelny, elektroinstalace, topení, okna, dveře. Stav kolem roku 1996, kdy celý komplex přebírala společnost pana Neumana z Brna, pověřená demontáží a likvidací toho, co z dolu zbylo, byl naprosto žalostný. Budovy promrzlé, zatopené z části vodou, netěsnící nebo neexistující okna, dveře, vlhkost, naprosto nefunkční instalace. Několik ukrajinských pracovníků postupně rozebralo celou konstrukci důlní věže až na betonovou kostru a vyčistili celou povrchovou plochu dolu. Jako symbolickou tečku za těžní érou v Padochově pak přesně na Silvestra 1997 proběhl odstřel těžní věže. Po přípravě se zhruba v 11.00 hodin zřítilo betonové torzo na přesně určené místo. Kolem dokola stál snad celý Padochov. Byl to jeden z konců, který si nikdo nechtěl připustit, ale o to nevyhnutelněji přišel. Potlesk kolemstojících byl pak už jen epilogem.

Objekt kasáren se stal předmětem řady spekulací. Podporovaly je nejasné plány prvního majitele, který navíc údajně za objekt nikdy nezaplatil, a svojí "péčí" jej umožnil místním i přespolním dokonale rozebrat. Existovalo několik plánů na jeho využití. Od jednoduché ubytovny pro zahraniční pracovníky, přes domov pro klidné stáří, či eventuální odnož zastáveckého uprchlického centra Původně jednoduchá přestavba kasáren na nejprve domov důchodců, pak středisko pro uprchlíky, však vzaly za své nucenou změnou majitele pomocí soudu. V plánech dalšího z majitelů - společnosti p. Neumana, se objevilo konečně nějaké rozumné řešení - rezidenční domov pro seniory. S touto variantou souhlasila řada spoluobčanů. Navíc projekt několika samostatných domečků ve stráni nad stávající centrální budovou nabízel i tolik potřebné pracovní příležitosti. Slibný začátek se však rozplynul a po odstřelu těžní věže následovala tichá, skoro šest let trvající odmlka, na jejímž konci byl nový majitel a nové plány.

Dnes je celý objekt rozdělen na de facto tři samostatné plochy. Na bývalém vojenském cvičišti vznikla již v roce 1995 moderní továrna - dnes sídlo společnosti AGULLO Czechia (dnes DURR Ecoclean), zabývající se výrobou jednoúčelových strojů a zaměstnávající i řadu padochovských lidí. Prostor bývalého dolu obsadily soukromé společnosti a tak k řešení zbyla jen budova kasáren s rozlehlou zahradou. Nynější majitel pan Schwarz z Padochova zatím nedal žádné další plány najevo. Prozatím pouze zřídil novou cestu do objektu ze strany ze "zmole", a provedl určité vyčištění plochy kolem budovy. Faktem je, že je to více než 5 000 m², které prozatím zejí prázdnotou a neutěšeným stavem dělají dost nehezkou reklamu celé obci. Uvidíme do budoucna.

Nakonec pár důležitých dat: