Přihlášení

Co čas dal a vzal č. 28

Osvobození Padochova 1945
V rámci letošních oslav 75. výročí osvobození Padochova se Vám pokusím vybrat z kroniky sled událostí zaznamenané p. Josefem Holoubkem a Karlem Adamem - bý­valými kronikáři.
Dne 17. dubna 1945 se k večeru objevil oddíl ustupujícího německého dělostřelectva.

Bylo to druhé ubytování po celou dobu války. Již příští ráno však obec opustili, neboť toho rána v 11. hod. Rudá armáda osvobodila Ivančice a objevila se v Borovinách nad Padochovem. 19. dubna ráno v 5 hod. přijela do obce první kozácká rozvědka v počtu 4 jezdců na koních.

K první větší bitvě došlo mezi Rudoarmějci a Němci v Balinách, kde byly zaznamenány první oběti, Vojenskou posádku tvořila v Padochově kozácká jízda pod vedením politického komisaře Bolina, který měl velitelství u závodního Ing. Dr. E. Arnošta. Velení štábu bylo v domě č. 28 u C. Hanáka (dnes M. Němec). V obci bylo odhadem 1500 vojáků Rusové, Ukrajinci, Mongolové a Tataři. Velmi rádi se fotografovali, takže se dochovalo dosti fotek. Kozácká jednotka byla později vystří­dána jednotkami dělostřelectva a motorizované pěchoty. S nimi přišla i polní nemocnice „lazaret", který byl umístěn ve škole. Bohužel i v těchto posledních hodinách této strašné války padaly obětí našich osvoboditelů. V přízemí školní budovy odpočívala těla dvou hrdinů majora a kapitána. Za velké účasti občanů byl vypraven pohřeb, kdy v otevřených rakvích byli vezeni na rozcestí k Ivančicím, kde bylo rozloučení a jejich těla odvezena do krematoria a jejich popel pak do rodné Oděsy. Další čtyři oběti byly pohřbeny na křižovatce k Ivančicím.

Dne 19. dubna se v Padochově utvořila partyzánská družina pod vedením důlního Oskara Němce a učitelů K. Adamu a H. Pokorného. Družina vzrostla v krátké době na 116 členů.
Dne 20. dubna se utvořil Národní výbor v čela s Raimundem Jánem, řídícím učitelem.
Dne 23. dubnu byla Národnímu výboru vyslovena nedůvěra a byl utvořen znovu. Předsedou se stal Jaroslav Krška - obchodník.

Téhož dne v 6 hod. ráno oznámil telefon v důlní kanceláři, že se od Zbýšova blíží oddíl Němců. Vystrašeni občané prchali k Ivančicím, kde je ruské hlídky vracely s uklidňujícím „to ničevo“. Po několik dnů se střídal nápor i protinápor. Přišly další oběti. Padl partyzán Václav Pazderka v lese nad Mašinkou a jeho švagr E. Sekerka byl těžce raněn. Další padlí rudoarmějci byli pochováni v katastru U Mlýnka. Počet pohřbených stoupl do konce války na 14. Nekritičtější chvíle pro Padochov byly 25. dubna, kdy rudoarmějci podporováni partyzány odrazili hlavní nápor Němců na Padochov. Proto tento den zůstane vždy památný v jeho dějinách.

Na 1. května nařídil velitel ruské posádky oslavu, k níž byli vyzváni i občané. Slavnostní průvod vyšel od Františky, kde bylo stanoviště partyzánů, k hrobu padlých rudoarmějců U Mlýnka, kde měl major Bobin proslov. Pak šel průvod celou obcí až na křižovatku a vrátil se k pomníku padlých na návsi. Odpoledne byl koncert v Sokolov­ně. Netrval dlouho. Přišla zpráva, že se blíží Němci, hudba byla zastavena a vojsko vyšlo obsadit přístupové cesty do obce. Dodatečně se obyvatelé dozvěděli, že Němci pozorovali již průvod obcí a kupodivu na něj nezahájili palbu.


7. května bylo na sokolovně shromážděno vojáků, ke kterým pronesl povznášející řeč před poslední bitvou velitel major Dlhopolnik. Dne 8. květnu, po 5. hod. ráno nastoupili stateční chlapci k poslední bitvě této války. Poslední bitva, poslední oběti. V krátkém čase po útoku, který byl proveden na les „Skříňka“ u Babic, bylo dovezeno z tohoto prostoru sanitními auty 15 raněných, z nichž 3 zemřeli.

Konečně v noci z 8. na 9. května, ve 2 hod. ráno dochází nejradostnější zpráva z Moskvy, že Německo bezpodmíneční kapitulovalo, že skončila druhá světová válka. Po této správě se vojska chystala ihned k odjezdu do Prahy, kde bylo soustředění všech sovětských vojsk. Za týden po odjezdu byly odváženy zásoby, hlavně benzín a olej, který byl zakopán na sokolovně. Těchto pohonných látek zde bylo asi 30 000 litrů. Válka skončila. O naši záchranu se přičinili naši národní dobrodinci a velikáni v čele a prezidentem Dr. E. Benešem, všichni naši bojovníci doma i v zahraničí a největší zásluhu získala slavná Rudá armáda. Již nikdy nezapomeneme prolití bratrské krve.

Záznam z kroniky i můj článek končí těmito slovy: V dobách nejkritičtějších, kdy lidská síla ochabovala a věda selhávala, tu upíraly se zraky a naděje naše k soše sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, kdež zlatým písmem psáno jest: Svatý Václave, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím.

Sestavil M. Růža