Přihlášení

Co čas dal a vzal č.24

Padochovská zvonička. Kdy se tato postavila, nedá se již přesně zjistit. Stávala původně blíže sochy svatého Jana Nepomuckého a při rozšiřování silnice překážela. Proto po druhé světové válce se rozhodla skupina padochovských občanů pod vedením pana Karla Doležala, že zvoničku rozeberou a posunou ji dále od silnice tak, aby tam ještě mohl být zbudován chodník. 

Poněvadž i tehdejší krytina byla již časem strávená, provedl tehdejší stolař v Padochově, pan Josef Kubeš, šindele nové, které po napuštění sloužily ještě dlouhou dobu. Při přestavbě zvoničky se nad dveřmi zevnitř udělala jakási díra, do které se vložilo ple­chové pouzdro s různým písemným materiálem; potravinové lístky, tabačenky, různé zprávy a také zpráva, která se nalezla v makovici (v kouli) pod křížkem z roku 1914. Kopie všech těchto zpráv byly také uloženy po přestavbě do makovice. Tato byla provedena jako dvoudílná. Spodní díl byl přivařen na spodní část, která byla nasazena na dřevěném ukon­čeni věžičky. Na tuto část byla přišroubované horní část, ke které byl přivařen křížek. Tato koule vlivem času zkorodovala a jednoho dne byl křížek na zemi. Všechny dokumenty byly samozřejmě zničeny. Spodní část rezivěla dál, až došlo k úplnému zničení. Dokonce ještě v témže roce byl křížek i s novou makovicí nově vysvěcen.


V současné době je vše uloženo v kostele a čeká se jen na to, zda se na střechu seženou nové šindele a nebo zda se pro­vede střecha z měděného plechu. Když se sundávali zbytky z věžičky s panem Zdeňkem Jánem, snažili se rozhoupat zvonek, ale tento nezvonil. Přišla za námi paní Grossová, bydlící nad zvoničkou a ta nám sdělila, že v roce, kdy měla paní Kopuletá 99 roků zvonil jí k tomuto výročí její manžel, pan Miroslav Gross. Byla hrozná rána a zvon přestal zvonit. Později byl klíč od zvoničky předán „velebníčkovi" na faru. Sehnali jsme jiný klíč, abychom se přesvědčili, co se vlastně stalo. S panem Janem Valešem jsme pak pomocí žebříku vylezli na podlážku, kde jsme našli utržené srdce ze zvonu. Provedli jsme opravu, vše řádně pro­mazali. Dne 17. srpna 1994 jsme nechali vyhlásit v padochovském rozhlase, že se bude zvonit. Ono se řekne zvonit, tahat za provaz, ale i v tom je kus umění. Pokud si občané vzpomenou, zvonívalo se v poledne, klekání, při pohřbech, když umřel muž nebo žena, vše mělo jiný rytmus. Proto jsme byli rádi, že vyšel soused pan Miroslav Gross, který zvoníval jako poslední a požádali jsme jej, aby zazvonil po téměř desetileté přestávce. Po příchodu do zvoničky se prvně díval do schránky a ptal se na plechové pouzdro. Bohužel tam nebylo. Snad má jej někdo doma? Vzal za lano a zvonek se rozezněl nad Padochovem.

Vrátíme se zpět do věžičky a podíváme se zblízka na zvonek. Tento má největší průměr 43 cm a je stejně tak vysoký. Je připevněn na tvarovaném dřevěném břevně. Těžiště zvonu je tím zvýšeno, čímž se dosahuje snadnějšího zvonění. Na břevnu jsou vyryty různé číslice. Nejstarší je z roku 1862. Snad se v tom roce prováděla rekonstrukce zvoničky. Na samot­ném zvonci je v jeho horní části bohatá ornamentika. Pod ní je nápis: CLEMENS STECH ER IN BRINN GOSS MICH 1737 (odléval mne). Ve spodní části je text: IOSEFEN GUBALEK RICHTER (soudce) IACOB DOPSKI BURGERMISTER (starosta). Ve střední části zvonku jsou vyobrazeni dva svatí. Směrem k Františce je bezesporu Florián a druhého jsem neu­měl identifikovat.

Ve vlastní zvoničce byly tří obrazy svatých: Panna Maria, Kristus a plastický obraz Josefa, Marie a Ježíška. V dřívějších dobách zde také býval kříž, se kterým se chodilo v čele pohřbu. Pro oživení vzpomínek a také pro informaci mladším uvedu, jak se v Padochově prováděl církevní pohřeb. Pokud nebožtík umřel doma, a to bylo téměř vždy, zůstal tam až do třetího dne, kdy mu byl vypraven pohřeb. Půl hodiny před pohřbem se zvonilo ve zvoničce. U domu smutku se sešli pohřební hosté a místní zpěváci zpívali u domu pohřební písně a modlilo se. Pak se průvod seřadil. Prvně šel křížek, pak muzikanti. Za nimi zpravidla z Ivančic pohřební vůz, za kterým šla rodina zesnulého a pak ostatní občané. Zastávka byla na ivančické křižovatce u kříže, kde se modlilo a žádalo se jménem zesnulého o odpuštění. Odtud se šlo pěšky do Oslavan. Někteří občané se rozešli hned v Padochově. Smuteční průvod se během cesty modlil. Předříkávala paní Žaludová nebo paní Filková. Poslední zastavení průvodu bylo před Starohorskou kapličkou, která stávala poblíž křižovatky na Novou Ves. Zde se modlilo a přišel kněz. Poté se šlo do kostela za zvuku zvonů, kde následoval obřad. Posledně takto vypravený pohřeb z Padochova měla paní Františka Panovská, která zemřela 9. května 1962.

Po panu Grossovi se již nikdo nenašel, kdo by pokračoval v této činnosti. V roce 1996 byly ze zvoničky odcizeny obrazy a křížek, který se používal při pohřbech. Pachatel neznámý. Doplnili jsme zvoničku darovanými obrazy od p. Kršky. V roce 2008 byla provedena rekonstrukce trámoví a uchycení zvonu a v roce 2010 byla provedena výměna střešní krytiny, aby se na podzim tohoto roku 26. listopadu nainstalovalo automatické zvonění, které slouží dodnes a připomíná nám starším dobu našeho mládí, kdy jsme nenosili všichni hodinky a při zvonění tzv. klekání v 18 hod. jsme se „stahovali“ k domovu.

 

 Sestavil M. Růža –listopad 2019